„Tak jsme tady, panenko. Vidím, že tu máš plno,“ ušklíbl se pihovatý chlap v zelené mikině, jenž se honosil přezdívkou Pihoun,    a položil před sebe tmavý mobil.

Barmanka nevěřila, co slyší. Pohlédla drzounovi do očí a zeptala se:                      „My se známe?“

 „Ne, proč?“

„Že si tykáme?!“

„Já ti tykám!“

„Co… co chcete?“

„Obálku!“ křikl holohlavý chlapík s vizáží kulturisty, který si zvykl na oslovení Fantomas.

„Obálku? Nevím, jakou…“

„Od Duba,“ řekl už klidněji.

„Já… vážně o ničem nevím,“ bránila se žena.

„Kde je ten zmetek?“ optal se Pihoun.

„Prosím?“

„Jsi hluchá? Kde máš šéfa?“

„To… já nevím,“ řekla barmanka třesoucím   se hlasem. „Zavolám mu.“

„Fajn, tak do toho,“ nabádal pihovatý frajer.

„Ty nemáš hlad?“ zeptala se matka, hnědovláska v červené halence, která nahlédla manželovi přes rameno.

„Ale mám. Jen jsem chtěla dočíst kapitolu,“ omlouvala se Lenka.

„Pro samé čtení se ani nevdáš, knihomole,“ rýpnul si otec a posadil se k dceři na pohovku.

„Pravda,“ souhlasila matka. „Petra je už dávno vdaná, má děti. A ty? Ani kluka nemáš.“

„Nejsou na skladě,“ ušklíbla se Lenka a vzpomněla si na prázdné police v krámě, které dnes rovnala. „Žádný zajímavý exponát se neobjevil.“

„Ne? A co Pavel? A ten… ten hokejista?       Tak vám to spolu slušelo.“

„Nic pro mě, mami. Jeden řeší jen svoje ego a druhý si myslí, že svět končí u mantinelu.“

„Když myslíš,“ špitla máma.

„Jo. Džentlmeni už asi vymřeli,“ dodala Lenka a odložila knihu definitivně.

„Pojďte dál, Davide,“ přivítal příchozího brýlatý mužík sedící za obrovským designovým stolem. Skoro ho za monitory, na kterých běžely šifrované toky dat, nebylo vidět. „Posaďte se.“

David přejel zrakem minimalistické vybavení. „Praha to není, ale ujde to,“ prohodil uznale.

Muž nezvedl oči od monitoru. „Jsme, kde je nás třeba. Sedněte si.“

„Díky, postojím.“

„Nechtěl jsem vám kazit dovolenou, ale byl jste nejblíž.“

„Hana mi volala,“ vysvětloval David.

„To je vaše soukromá věc. Kvůli tomu tady nejste. Není standardní naskočit do akce, která končí, ale slepé střevo…“

„V pořádku.“

„Dobře. Tak co ti tři?“

„Čau,“ vyhrkl Luděk a nalil si z otcova baru panáka drahého koňaku.

„Řídíš, tak opatrně,“ napomenul ho otec.

„Jasnačka,“ odsekl a kopl koňak do sebe.

„Co chceš, zase peníze?“ zeptal se otec a sjížděl syna přísným pohledem.

„Přezout gumy,“ řekl a nalil si další skleničku.

„Mám důležitější věci na práci,“ řekl otec ledovým hlasem a zmáčkl zelené tlačítko na kraji stolu.

Luděk se ušklíbl a svalil se do koženého křesla. „Důležitější věci? Jako je to Pstruží? Už se Novák zlomil? Prodá to?“

Bičánek starší se na syna upřeně podíval. „Prodá, nakonec všichni prodají.“

Do kanceláře vešel mladý muž v hnědých montérkách.

„Dobrej,“ pozdravil.

„Kde je Zácha?!“ zeptal se přísným hlasem Bičánek starší.

„Marodí, jsem tu na záskok. Co potřebujete?“

„Přezout a hned!“ rozkázal a hlavou kývl směrem k synovi. „Klíče.“

Luděk se ušklíbl, upil koňaku a ledabyle je po muži v montérkách hodil.

Fííí – křáp! Fííí – křáp!

Dvě dlažební kostky dopadly na výlohu. Jedna zůstala uvnitř, druhá venku. Pavouk, otvor a střepy. Záclona v okně protějšího domku se pohnula.

Dvojice se dala na útěk. Přes pole k lesu, kde na ně čekal zbytek bandy. Vysoký, malý, tlustý a svalovec.

„Tak co?“ vyštěkl Pihoun na přibíhající dvojici.

„Ho… ho… hotovo,“ odpověděl jeden z uřícených gaunerů, Kokta.

„Fajn, tak jdeme.“

„Za chvíli bude tma, Pihoune, je to daleko?“ zeptal se Knírek.

„Nestarej se,“ odbyl ho Pihoun.

„Nemám baterku…“

„Máš mobil, Tlusťochu,“ připomněl mu Fantomas.

„Mohu nějak pomoci, slečno?“

Souhlasně přikývla, palcem a ukazováčkem stiskla měkký plášť zadního kola a bezradně pokrčila rameny.

„Hustilku máte?“

„Jo, zkoušela jsem to.“

David sesedl a kolo opřel o blízký strom.

První překážka, usmál se v duchu, jestli budou všechny tak snadné…

„Pojďme tady, ať nás nepřejedou,“ navrhl a ukázal na malý plácek za krajnicí.

Lenčino kolo otočil, povolil osu a vyjmul celé zadní kolo z rámu. Pomocí montpáky vyvlékl kus pláště z ráfku a vytáhl duši ven. Měl štěstí. Po chvilce našel v duši trhlinu a místo očistil. Z malé krabičky vylovil samolepicí záplatu, kterou pevným stiskem přitlačil na poškozené místo. Celá operace působila až nečekaně lehce a samozřejmě.

Vytáhl malou teleskopickou pumpu. Po několika tempech si krátce oddechl, otřel čelo a pokračoval. Hotovo. Lenka měla své kolo opět v pojízdném stavu.

„A je to,“ zhodnotil situaci a utíral si ruce do tmavého hadříku.

„Jéé!“