INSPIRACE

„Dobrý den,“ pozdravil pan Hádek hned, jak vešel do prodejny zeleniny.

„Dobrý den, přejete si?“ zeptala se sličná hnědovláska za pultem.

„Chtěl bych dvě kila inspirace, prosím,“ odpověděl Hádek a sáhl pro peněženku.

„Prosím?“

„Dvě kila inspirace,“ zopakoval muž, otřel si zpocené čelo a vytáhl pětistovku.

„Hm… jestli myslíte jablka, tak ten druh zrovna nemáme. Ale mohu vám nabídnout jiné. Daria, Discovery, Primula nebo Double Red…“ snažila se prodavačka.

„Ne, ne, ne…“ vrtěl hlavou Hádek a očima těkal po prodejně.

„Tak ještě je tu Hana.“

„Kde? Vždyť jsme tu sami. Aha… vy jste Hana,“ rozhlížel se Hádek nervózně.

„To jste špatně pochopil. Hana je raná odrůda jablek. Já jsem Monika,“ vysvětlovala trpělivě.

„Nechci jablka, chci inspiraci,“ nevzdával to Hádek a prosebně se na prodavačku podíval.

„Poslyšte, pane,“ opřela se Monika rukama o pult a změřila si ho pohledem, „já tu prodávám brambory, cibuli, česnek a sezónní ovoce. Vedle je lékárna. Tam mají prášky na všechno.“

„Ale inspiraci ne, tam mají jen lék na blbost a…“

„Jestli ze mě chcete dělat blázna, tak…“

„Já z vás nedělám blázna!“ vyhrkl Hádek. „Já jsem spisovatel. Tedy… snažím se být.“

„Co jste napsal, smím-li se zeptat?“

„Román Okurková sezóna,“ řekl chlubivě.

„To jsem četla. Pěkná blbost.“

„A taky novelu Cibulové pole.“

„Hm, taky kravina.“

„Napsal jsem toho víc…“

„Samé hlouposti, co?“

„Možná. Sedím nad papírem už týden. Vystřídal jsem tři kavárny, prošel park sedmkrát tam a zpátky, vypil deset litrů kávy, a v hlavě mám pořád stejně vymeteno jako v neděli ve vašich regálech!“

Monika se na něj chvíli dívala, pak pomalu vzala z přepravky jedno červené jablko, otřela ho o zástěru a podala mu ho.

„To je Gala,“ řekla klidně. „Pozornost podniku. To je vše, co pro vás můžu udělat.“

„Vše?“

 „Jo. A jestli o tom dokážete napsat aspoň tři smysluplné věty, tak jste spisovatel. Jestli ne, tak běžte radši okopávat záhony, čistit ucpané hajzlíky nebo prodávat na tržnici.“

Hádek zíral na jablko, pak na Moniku a zničehonic se zazubil. S chutí se zakousl do ovoce, vzal si propisku, na své předloktí si rychle něco načmáral a položil pětistovku na pult.

„Drobné si nechte. To byla ta nejlepší literární kritika, jakou jsem kdy dostal!“

„Haló, počkejte!“ volala na něho Monika.

„Spěchám, mám inspiraci!“ volal nadšeně Hádek.

„Co napíšete příště, mistře?“

„Ále, takovou blbost…“

„O sobě?“

„Ne. O tom, jak jsem šel do krámku se zeleninou pro inspiraci…“

JSEM 

Jsem jen slza v moři,

kterou příboj tříští,

meteor, co shoří,

zvuk včerejší, příští.

Tulák usměvavý,

jsem žebrák špinavý,

kněz falešný, pravý,

zdravý i churavý.

Jsem buňka v medúze,

kapka rosy z keře,

shluk barev na duze

mlha v atmosféře.

Vztahový artista,

jsem slepý turista,

bezruký šachista,

čekatel na Krista.

Houslista bez houslí,

odborník na nudu…

Vy jste to nezkousli?

Jsem, zitra nebudu…