VZHŮRU K MĚSÍCI!

ARÉNA

„Ty nám můžeš prdel políbit. Hej! Prdel políbit. Hej!“

Pár slov, super pokřik. Tím to začalo. Na nádraží, hodinu a půl před výkopem. Šlágr kola. Byli jsme králové ulice, machři, co si brali, co chtěli. Kdo se postavil do cesty, dostal pěstí, kopanec, hlavičku. Zničit, zadupat.

„My jsme my a kdo je víc?“ – naše krédo.

Nástupiště zaplavila modrobílá masa. Vagóny osiřely, průvodčí se třásl u dveří a lidi mizeli do postranních uliček jako vyplašení králíci.

Tuctové nádraží. Rozflákané lavičky, smrad záchodů, zaplivaná čekárna, pražce načichlé dehtem. Jenže zrovna tohle místo mi zničilo život.

Ukopl jsem dřevěné opěradlo lavičky. Bobeš mi podal cigaretu. Malý Bobeš – Robert, hajzlík se štětečkem na bradě. Sto šedesát čísel i s botami. Zmačkal krabičku a mrštil jí o koš. Netrefil. Popadl plecháč, vztekle ho vysypal na chodník a zařval cosi sprostého. Tři buchty opodál zmateně couvaly. Vytáhl jsem z batohu zbytek rumu a podal ho Hugovi. Našemu kápovi. Jeho malé zapadlé oči se zaleskly chamtivostí. Jedním lokem to do sebe poslal a prázdnou flašku mrštil za sebe. Roztříštila se o kamennou zídku. Dvě holky uskočily, třetí to schytala – ostrý střep jí na paži prořízl kůži do krve. Vtom dorazil Kulak. Holá hlava, omotaný v klubové vlajce, v puse cigáro a v rukou čtyři piva. Přezdívku dostal na gymplu od jednoho profesora a byl na ni pyšný.

Pak se tam vyloupl on. Ani nevím, odkud se vzal. Stařík. Vyhublý na kost, zvrásněné čelo, propadlé tváře a oči plné podivného chladu. Orodoval za smrada v modré mikině, co odmítl políbit naši vlajku. Ten blbeček už ležel na zemi v prachu. Hugo, dvoumetrové sto dvacetikilové hovado, nad ním stál jako dravá zvěř. Kulak do kluka kopl, Bobeš na něj plivl a já šmejda polil pivem a rozšlápl mu brýle.

„Prosím vás, nechte toho mládenci,“ ozval se chraplavý hlas.

„Jdi do hajzlu, dědku!“ zařval Hugo.

„To snad…“ nestačil stařík doříct.

„Běž do prdele!“ přidal jsem se.

„Omnes vije Roman dukunt,“ drmolil nesmysly a změřil si nás pohledem.

„Romana neznám!“ křikl jsem na něj.

Kulak mu vychrstl zbytek piva do obličeje a všichni jsme spustili ten náš pokřik o líbání prdele. Stařec jen pomalu kejvnul.

A pak se stalo něco, co nedokážu pobrat. Stařec se rozplynul. Slunce zhaslo. Nádraží, lidi, vlaky – všechno zmizelo v hustém, štiplavém kouři. Blesk, ticho. A pak strašlivý řev.

Když kouř opadl, nestáli jsme na peróně. Stáli jsme v horkém, mokrém písku u okraje obří kamenité arény. Plno. Vyprodáno. Koloseum. Hugo ztuhl a ptal se:

„Kde to jsme, doprdele?“

„Letná to není, vole,“ vyhrkl jsem.

Vystřízlivěli jsme v jediném zlomku vteřiny. Nám, ramenatým frajírkům z jednadvacátého století, se roztřásla kolena. Statisíce lidí na kamenných tribunách řvaly, ukazovaly na nás prstem a smály se. Kulak omotaný vlajkou vypadal jako šílený šašek. Moje rifle a mikina, Bobešův barevný kohout a Hugova kšiltovka – pro ty lidi v tunikách jsme byli monstra.

Dole v podzemí zahrčely navijáky a rámusila těžká ozubená kola. Z písku se vynořily železné klece. Dva chlapíci s dlouhými tyčemi dráždili lva. Opodál stála pětice lovců s malými štíty a oštěpy. Obrovský samec s tmavou hřívou byl rozzuřený na krev. Kdosi po mně hodil shnilou hrušku. Dvířka klece praskla. Lev vyrazil. Srazil toho, co stál nejblíž, a namířil si to rovnou k nám. Kulak zakopl o vlastní vlajku a rypákem ryl do písku. Bobeš s Hugem se marně pokoušeli přelézt vysokou konopnou síť kolem arény. Neschopný pohybu jsem stál jako přimražený. Hrdlo se mi sevřelo tak, že jsem nemohl dýchat. Lev se zastavil metr ode mě. Skoro jsem se posral. Z tlamy mu táhl smrad hniloby a syrového masa. Otočil se a skočil po Hugovi. Sto dvacet kilo živé váhy lehlo k zemi jako hromada hnoje. Drápy projely rameny, tesáky bleskově cvakly na krku. Ozvalo se křupnutí. Hugovi se okamžitě zkroutil krk v nepřirozeném úhlu. Byl mrtvý vteřinu nato. Bobeš padl na kolena a zvracel. Kulak ječel jako smyslu zbavený. Uskakoval jsem dozadu k mřížím.

Lovci konečně přiskočili. Štíty a oštěpy drželi šelmu v šachu. Síť se omotala kolem lva, kovy projely tělem, písek pil horkou rudou krev. Konec. Dva z lovců přistoupili k Hugovu tělu. Jeden do něj kopl, druhý na něj plivl. Vzpomněl jsem si na toho kluka na nádraží. Došlo mi to. Tady neměl slitování nikdo.

Obklíčila nás skupina ozbrojených strážných. Dlouhá kopí, oválné štíty, tmavé kožené boty. Jeden z nich – velitel s nachovým pruhem na tunice – zvedl ruku a ztišil dav. Můj pivem politý rozkrok a Bobešovy zvratky nikoho nezajímaly. Jeden ze strážných nabodl na hrot kopí naši klubovou vlajku a zvedl ji nad hlavu. Dav propukl v šílený jásot.

Hnali nás podzemními tunely jako dobytek. Smrad potu, žhavého železa a krve. Uběhly čtyři dny. Čtyři dny v kamenné díře. Ruka se mi třese, pot mi teče do očí. Udělali z nás gladiátory. Trénujeme od rána do noci. Dřevěný kůl, slaměný panák, výprask bičem při každém zaváhání. Bobeš brečí každou noc. Kulak zatvrdl a neříká nic.

Včera se v cele na okamžik zjevil ten stařec. V ruce držel kus hrubého pergamenu a uhel. Mlčky je hodil na slámu k mým nohám. Žádné odpovědi, žádné odpuštění. Jen chladný pohled. Pak ten hajzl zmizel. Nechal tu jen ten kus kůže, na který to vše sepisuju. Na slohovky jsem byl machr, ale tohle bude stejně k hovnu.

Na studeném kameni dřepí Kulak a sleduje krysu. Holá lebka v přítmí – vypadá jako razítko. Vedle ve špinavé slámě bulí Bobeš a mumlá nesmysly o matce, debil.

Slyším dupot stráží a chřestění zbraní.

Polibte mi p…